Miloslav Čech ak. mal.
Václav Roubal
*11. 8. 1945 
V letech 1973 – 1979 studoval a dokončil uměleckoprůmyslovou školu v Praze Speciální ateliér figurální malby se zaměřením do architektury. Tvořil nástěnné techniky - malbu, mozaiku, stuccolustro pod vedením at. doc. L. Vacka.
Po absolutoriu pracoval ve svobodném povolání ve tvorbě většinou figurální, i když se objevují krajiny i zátiší. Převážná část výtvarné invence je orientována v pracích pro architekturu, provedených v různých nástěnných technikách. Témata zpracovaná figurativně, se v posledních zadáních mění na kompozice abstraktních forem a struktur, doplněné často zlaceným detailem.
V tvorbě volné čerpá z nejrůznějších podnětů prostředí rodiny, divadla, přírody i techniky. Dominantou je vždy člověk, často situován do imaginativního prostředí. Velký důraz je kladen na kreslířskou přípravu.
Jeho tvorbu ovlivnilo osobní setkání s prof. Zd. Sklenářem, Jiřím Anderlem a Františkem Ronovským.
Žije a pracuje v Plzni.
*13. 5. 1940 
Když jsem uvažoval o tom, co bych krátce napsal o obrázcích Václava Roubala, vynořily se dvě reminiscence - VODA a CUKRKANDL - ne snad proto, že tento se rozpouští ve vodě a chutná sladce, ale pro tu vodní barevnost, to jsou ony básničky do zelenkava, do hněda či dozlatova, jemné a krystalicky průzračné, a ta VODA, tam to bylo úplně zřejmé, neboť jsme léta sousedé a já Václava často vídával stát před domem s rybářskou výbavou a zřejmě se někam těšil. Pak ta utěšlivá místa lze snadno identifikovat v jeho tvorbě … např. krajina u Robčic na Berounce, zákoutí u říčky Bradavy, zatopená šachta u Sulkova, lesní cesta někde u Klenové a řada jiných blíže neurčených. Jak vůbec vnímáme obrazy či kresby, co pociťujeme, co na nás působí, co lze z obrázků vyčíst? Odpovědi na to byly asi velmi různé, individuální, zde hraje roli spousta faktorů, od různé míry citlivosti, vzdělání, filosofické i životní zkušenosti. Nakonec ale, když často tyto krkolomné úvahy poněkud zjednodušíme, zůstane to obecné - LÍBÍ či NELÍBÍ - a pak se dá snad říci, že každý obrázek má svého diváka.
Pro mne osobně je obraz - (a vůbec nezáleží na tom, zda jej vytvořil profesionál či amatér) - jakousi „časovou konzervou“, ve které lze číst jako v knize, jenž působí nejen na cit, ale přináší spoustu informací o času, prostředí a pochopitelně i o autorovi samotném.
A tak bychom mohli v obrázcích Václava Roubala nalézt krajinné formy rodného Staňkovska, mohli bychom identifikovat jeho tíhnutí k české krajinářské tradici malířů Chittussiho, Kavána, Blažíčka a dalších. Jeho práci ještě ovlivnilo setkání s malíři Michlem, Levorou, ale i práce ve výtvarných kurzech v 60. letech v Besedě pod vedením Karla Frauknechta.
Václav Roubal vykonával jako občanské povolání práci velmi náročnou, jak po stránce řemeslné a technické, tak náročnou na pracovní prostředí ve Škodových závodech. Technickou zručnost ostatně snadno vystopujeme na jeho obrázcích a to silné tíhnutí ke krajině, k vodním tišinám je možná relaxací od hlučného prostředí fabriky.
Jak člověk stárne a má za sebou už i pubertu a třeba ještě nějaký rok navíc, ze zážitků dětství a vůbec mládí se stávají častěji jakési návraty. Chceme cosi zastavit, znovu nalézt, vrátit, zakonzervovat průběh či určitý dojem a z kdysi prožitého se stává něco jako idylický prototyp, v tomto prototyp krajiny formované vzpomínkami na krajiny skutečné.
A tak formou jakési spirály se dostaneme na místa, kde jsme kdysi už byli - a já se opět vracím k oné „VODĚ a CUKRKANDLU“, ale tentokrát chci zmínit i onu „SLADKOST“.
Václav Roubal nemá potřebu velkých emocí, vytváří věci poklidné a nekomplikované, nedráždí oko barevnými erupcemi, je asi šťastný při svém malování a myslím, že tento pocit je schopen předávat i svému okolí a že v této poklidné sladkosti je něco lidského.
Akademický malíř Vladivoj Kotyza